Ze života

Čas od času lidem vyprávím poměrně běžné i zvláštnější zážitky se zvěří všeho druhu v okolí naší chalupy. Byl jsem už několikrát žádán zážitky shrnout do článku, a tak to nyní dělám. Uvidíme, kolik si toho vybavím, a co vše bude přibývat, podle toho budu přidávat další díly tohoto seriálu článků. Začneme nejsilnějšími vzpomínkami, ale zároveň téměř nejstaršími, a to s místními tuláky – kočkami.

24.07.2010 (15:36), Mvek, Ze života, komentováno 1×, zobrazeno 178×

Kočky

Již to bude kolem patnácti let, kdy nás na chalupě okupovaly kočky od sousedů. Kocour, zvaný Mikeš, černobíle zbarvený (černá převládala, ale měl například bílé „ponožky“, náprsenku, čumák a vousy), byl takovým pánem kočičí rodiny od sousedů, který uměl škemrat dosti hlasitě zvukem někde mezi kňouráním a naříkáním až mečením, dokázal se otevřenými dveřmi dostat až do kuchyně a z odpadkového koše vybrat kosti od kuřete od oběda nebo návštěvě z tašky položené v závětří ukrást suchou housku.

Část této rodiny jsme později označili za „zdegenerované“, možná i vzájemným křížením, jeden kocour totiž pravidelně likvidoval koťata mourovaté kočky (z rodiny) a chováním připomínal zajíce, také od nás dostal pojmenování „kočkozajíc“, i tvář měl protaženou, že vzdáleně připomínal něco mezi srnkou a zajíce. Jeden černý zase výrazem (zvláště, když se nás často bál), připomínal známého kocoura Garfielda.

Každopádně zmíněná mourovatá kočka dvakrát měla koťata, bohužel ani jednou z nich nakonec žádné nepřežilo (auta, „kočkozajíc“, nemoci i pár dalších nebezpečí, v podobě dravých psů i lidí). A tak tato rodina postupně vymírala.

Ovšem ještě za Mikeše si nás postupně ochočila „Puma“ či Pumík nebo Čert či Čertice (viz fotky). Nevíme, zda šlo o kocoura nebo kočku, neboť to vztekle syčelo a vrčelo na obě pohlaví, se zdvihnutým ocasem si to značkovalo teritorium močí a nikdy nechodilo na „lov za kočkami“ a nevydávalo typické zvuky pro kocoury na jaře. Nakonec to tedy ani na vykastrovaného kocoura nesedí (vzhledem k tomu, že právě kastrace se doporučuje pro odnaučení kocoura ve značkování močí). Většinu času jsme však Pumu považovali za kočku. Několik let si nás ochočovala a získávala svoji netypickou povahou, velmi vzteklou, neourotickou a náladovou. U této kočky platilo více než u jiných, že prostě když neměla na lidi náladu, tak na ně kašlala. Zajímavé bylo, že nesnášela dotyky na ocasu. Pokud ji člověk pohladil od hlavě až ke špičce ocasu, často schytal přinejmenším zasyčení nebo žalostné kňournutí, ačkoliv se nezdálo, že by ho měla zraněný, a postupem času se naučila, že to chvíli vydržela v klidu, akorát ocas zintenzivňoval pohyby. Toto chřestění bylo spolehlivým indikátorem vzteklosti Pumy. Pokud už se třepetal nebo mával jako kyvadlo, každou chvíli mohlo přijít zasyčení (zaprskání) až třeba seknutí (sám jsem to jednou ve vedru zažil, když jsem Pumu moc zlobil). Díky tomu všemu si tento tvoreček všechna svá jména či přezdívky zasloužil. Jednak byla kočka celá černá (postupem času více a více rezavá a s bílými/šedivými chloupky), jednak uměla velmi ďábelské pohledy, a to jak při spokojenosti, tak naštvanosti, jednak svým chováním.

Přesto Čert uměl vyjadřovat lásku, když měl náladu, byl to výborný mazel, na klíně sice občas blažeností lehce zarýval drápky, ale většinu času uměl ležet v klidu. Když už bylo mazlení pro nás dlouhé, občas byl Pumu problém dostat dolu, protože se jí zachtělo si na klíně třeba i zdřímnout a na vrtění nohama začala reagovat přichytáváním se drápky. Někdy ji člověk musel dlouho zlobit, dokud otráveně nekníkla a neslezla. Někdy totéž udělala po určité době sama, protože prostě nechtěla další hlazení, pak si třeba sedla na zem zády k nám a nepravidelně každých pár sekund švihla ocasem (dá se říct, že jím třeba zametala podlahu). V některých případech kníkla spíše omluvně a stočila se pod židli, protože na klíně na sluníčku se její černý kožich příliš rozpálil.

Pumík asi měl nějaké zkušenosti s pobytem v domě, možná byl vyhozený někým, možná i z auta, kdoví. Protože když jsme dvě zimy po sobě si ho pozvali párkrát dovnitř, nikam nešplhal, pouze prosmejčil kouty (vymetl občas i nějakou tu pavučinu od posledního úklidu) a uvelebil se na připraveném starém ručníku. Vyhánění bylo občas velmi nepříjemné, nechtěli jsme návštěvníka mít uvnitř bez dozoru, bedýnku s pískem jsme ostatně neměli, takže občas bylo třeba použít lehčích donucovacích prostředků, zpravidla ale v podobě něčeho dobrého, co se Pumě dalo ven (nejlépe něco od ryby). Když jsme jednou nechali kočku vevnitř příliš dlouho, vyhledala si pro své ulevení hadr pod umyvadlem v koupelně, což opět trochu naznačovalo, že měla zkušenost s bedýnkou.

Opakující se kapitolou byl pobyt v kotelně, tam se chodilo v botách, a tam jsme Pumu pouštěli častěji v zimě a na podzim. Vždy si po čase zalezla do rohu místnosti hned za kotlem, kde navíc roura topení vytvářela záhyb, takže ji to hřálo z více stran. Odtamtud ji však dostat v pozdějších večerních hodinách bylo velmi těžké. Ani jídlo často nepomáhalo, navíc jakmile Puma poznala, že ji chceme vyhnat, začala dělat velmi ospalou, mhouřila oči a na volání už vůbec nereagovala (jindy na „Čerte!“ slyšela velmi dobře). Někdy bohužel na řadu přišel i smeták, kterým bylo třeba návštěvníka vytlačit zpoza roury.

Po vymření všech zmíněných koček sice ve vsi zůstávají další, tentokrát od sousedů, kteří se v obci usadili v důchodu. Tyto kočky však jsou už jiné povahy, jednak se nás většina strašně bojí i na velkou dálku, jednak při otírání se o nohy chřestí ocasem, což by u Pumy byla známka nervozity, ale tady ne, a navíc jedna z nich, která se trochu naučila občas na zavolání přijít, už také není mezi živými, a obecně je sousedi dost krmili a učili, aby nechodily k cizím, maximálně lovit do pole myši. Zajímavou odlišností je, že Pumě stačilo dát čuchnout závan ryby (z konzervy například) a mohla se zbláznit, rozšířily se jí oči i zorničky a začala s velikou energií všude slídit okolo. To se u nových koček od souseda vůbec nestane, ty dokonce rybu ani moc nechtějí.

Takže kočky z našich pobytů na chalupě víceméně vymizely, pouze náhodně se tu objeví cizí kočka, zbývající sousedova občas rozhrabe záhon, zanechá exkrementy nebo dále obnovuje ťapky na bílé (už ne) zdi pod oknem. Případně jednou se stalo, že se zde objevilo černobílé kotě, na které když jsem zavolal, tak okamžitě s ocáskem vzhůru (vítání) přiběhlo a začalo se lísat, nechalo se pohladit naprosto nebojácně, ale když pak po půlhodině šel někdo cizí kolem, najednou se za ním rozeběhlo, a klidně jako mě předtím, následovalo cizince dále do vsi, od té doby jsme ho již znovu neviděli.

Pavouci

A jako bonus tu mám pro lidi netrpící arachnofobií krátkou zmínku o osminohých a osmiokých stvořeních (nikoliv hmyzu), která okupovala kdysi před úpravou hojně celý sklep. Bylo jich tam k nalezení i více než deset pokaždé, a to různých velikostí, zpravidla podobné jako na fotce nebo větších, a stejného druhu (vzhledu).

Omlouvám se některým za ty pavouky, ti se asi už nebudou opakovat. A příště se podíváme na hmyz, hospodářská zvířata a další.

Diskuse pro článek Zvěřinec v akci I - Kočky:

tož objevné hlášení na tema kočičí chválim>;-)..&pokračování serialu Mvekova života v přírodě čííhay ^

Přidat komentář:

Nick:

Text: