Zde byla cenzura… a bude…

Obsah

Pojmy

Definice cenzury dle naučných slovníků zní: kontrola informací určených ke zveřejnění; rozlišujeme cenzuru předběžnou a následnou.

Autocenzura znamená, že sdělované informace filtruje sám autor, nejčastěji ze strachu z postihu. [WIKI-CS]

Pohled do historie

Cenzura ve své podstatě existovala už dávno před tištěnými knihami. Například již ve starověkém Římě císař Augustus v roce 1 n.l. nechal spálit sbírky proroctví a za Diokleciána (3., 4. stol. n.l.) hořely křesťanské písemnosti.

Zatím se ale knihy musely šířit vesměs přepisováním, proto nebylo potřeba se zabývat předběžnou, preventivní, cenzurou. Teprve když mohučský zlatník Johannes Gensfleisch řečený Gutenberg vynalezl knihtisk kolem roku 1444, situace se změnila. Katolická církev měla do té doby monopol na ovlivňování veřejného mínění z kostelních kazatelen a ručně psaných nebo přepisovaných knih. Doposud byly knihy přepisovány z vůle církve, ale knihtisk otevíral možnost méně nákladného šíření. Proto papež Alexandr VI. krátce po svém nástupu na papežský stolec na konci 15. století (po roce 1492) vydává první cenzurní pokyny.

Ale už v roce 1486 zřizuje mohučský arcibiskup místní cenzurní úřad. Po přibližně čtyřiceti letech vynálezu knihtisku se na stejném místě začíná s potlačováním šíření knih. Tímto vzorem se inspirují i ostatní arcibiskupové a církevním hodnostářům tak přibývá nová role.

Později byla vydána první cenzurní bula papeže Lva X. (r. 1515) a dále první Index librorum prohibitorum (Index zakázaných knih), který vydal Pavel IV. (r. 1557). Tomášek navíc uvádí: „Pátý sněm lateránský v roce 1545 a o rok později sněm tridentský zapověděly nejen tisknout, ale i přechovávat takové publikace, které nebyly dříve prozkoumány a schváleny příslušným biskupem. Toto usnesení v podstatě platí pro osoby duchovní dodnes.” Tento index nemorálních děl a děl obsahujících teologické chyby byl průběžně doplňován až do roku 1948! A stále je církví uznáván, byť od roku 1966 už ne se stejnou silou jako zákon. V Indexu se objevila třeba i všechna díla autorů jako Émile Zola, Thomas Hobbes, Jean-Paul Sartre, zatímco od jiných autorů jen část nebo jmenovitá díla. Pro seznam významnějších autorů, jejichž díla se objevila v seznamu se můžete podívat na Wikipedii (en.wikipedia.org/wiki/Index_Librorum_Prohibitorum).

Světská moc však nezůstává pozadu. Karel V. vydává v roce 1521 edikt wormský a během 16. století následují další oblasti. S knihami se zachází jako s topivem, a například ve Francii se upalují i jejich autoři.

Proti cenzuře samozřejmě sílil odpor, zmínit můžeme třeba Goetheho, Kanta nebo už Johna Miltona (r. 1644). V 18. století pak dochází k rušení cenzury a k zavedení svobody projevu (Anglie, Švédsko, Dánsko a Francie po revoluci).

Cenzuru preventivní však jen nahradila cenzura represivní, následná. Díla se nezakazovala dopředu, ale konfiskovala se až dodatečně.

Z hlediska české historie stojí za zmínku Marie Terezie, která v r. 1753 zřídila dvorní cenzurní komisi, jež sjednotila dosavadní univerzitní cenzuru. A to v době, kdy anglosaské země cenzuru ruší. Josef II. poté nejdříve nařizuje všeobecnou cenzuru pro noviny a kalendáře, ale už v roce 1787 cenzuru ruší. Po jeho smrti je však brzy opětovně zavedena (Leopoldem II.).

V roce 1848 byla tisková cenzura znovu zrušena (společně s poddanstvím), zůstala jen cenzura veřejných produkcí (upravená divadelním řádem z roku 1850). A v roce 1912 se přidala cenzura filmová. Ale stále existovala cenzura následná. Příkladem budiž Karel H. Borovský, který stanul u soudu kvůli svému dílu. Sice ho soud zprostil viny, ale hned nato byl bez soudního příkazu tiše deportován do Brixenu.

Známým cenzorem byl proslulý Jan Václav Zimmermann, který cenzuroval Čelakovského, Máchu apod.

Co se týče doby první republiky, zde si dovolím citovat Dušana Tomáška z rozhovoru v pořadu Historie.cs 7. února 2008: „Do roku 1923 cenzura nebyla. Po vydání zákona na ochranu republiky, který byl vydán po atentátu na ministra financí Rašína, byla dodatečná cenzura. Ta ale byla celkem legrační, protože se zabavovaly věci, které byly v tisku, nebo už expedované. Takže policajti běhali po stáncích a zabavovali, co zbylo, ale to, co si lidi už rozebrali a koupili, zabavit nemohli.“ Tehdejší cenzura se však také občas projevila bílým místem v novinách, prý zejména v Rudém právu. A z té doby pochází heslo pro taková místa: „Zde se pásla cenzorova koza“.

Za druhé světové války se u nás opět díky nacistům cenzura rozbujela, cenzoři seděli přímo v redakcích deníků a docházelo i k popravám, pokud něco uniklo (například ještě v únoru 1945 doplatil na svoji vlastenecky laděnou recenzi koncertu České filharmonie Zdeněk Němec, ale i český cenzor Julius Kříž, který zveřejnění článku schválil).

Hned od roku 1948 se vedení Komunistické strany Československa snažilo upevnit moc i díky kontrole informačních, propagačních a agitačních prostředků. Šlo však o delší proces zavádění, na jehož konci měla být kontrola nejen tisku a rádia či filmu, ale též různých výstav, knihoven, reklamních letáků, plakátů, odznaků, nálepek apod.

11. února 1953 vyslovil politický sekretariát ÚV KSČ (nikoliv vláda) předběžný souhlas se zřízením Hlavní správy tisku a publikací (původní návrh pojmenování). V únoru také byl ke konzultacím přizván pracovník moskevského cenzurního ústředí. V dubnu bylo definitivně rozhodnuto předsednictvem vlády o zřízení HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu). Zpočátku bylo cílem získat kontrolu nad denním tiskem, rozhlasem a ČTK.

Hlídány byly skutečnosti, které neměly být v obecném zájmu zveřejňovány. Obecným záměrem byly myšleny zprávy a údaje či skryté útoky, které škodí státu a straně (jedná se o volnou citaci z roku 1955). Výklad však záležel na politickém uvědomění a znalostech dotyčných cenzorů.

Bylo také jasné, že je třeba vytvořit jednotné seznamy zakázané literatury, protože vyřazování knih z knihoven apod. se provádělo také jen na základě odhadu každého cenzora. Docházelo tak i k absurdním případům kdy byl například jeden plánek města schválen bez mostů a nádraží (kvůli jejich strategickému významu), ale podniku, který uvedl z reklamních účelů stejný plánek, již úpravy vnuceny nebyly. Obdobně se dokonce vážně zvažovalo utajení nalezišť běžných nerostných surovin, ač jejich zdroje byly dříve veřejně známé a informace o nich publikované. Podobně dopadly jednu dobu i pohlednice mnohých zámků a hradů – ty se nesměly vydávat, protože na řadě objektů byl například radar, či vojenský sklad. Spadaly tak do utajovaných objektů.

Vytvářené seznamy děl i utajovaných skutečností však byly samy o sobě také tajné, takže i redakce musely jen odhadovat, co je zakázáno. Z cenzurovaných věcí si vytvářely přibližné představy a podle toho školily své pracovníky. Problém nebyl jen v neznalosti samotných seznamů, o kterých se stejně vědělo, jen nebyl znám jejich obsah, ale i v tvrdosti názorů soudobých cenzorů. Různí cenzoři měli různé nároky a názory na míru nutnosti zásahu, a navíc se měnilo i politické klima. Redakce tak zkoušely opakovaně různé dříve vyřazené příspěvky, jestli náhodou u jiného cenzora a o rok, dva později neuspějí.

V roce 1967 je HSTD přejmenována na Ústřední publikační správu, která byla hned v roce 1968 zrušena a zákon č. 84 konstatoval, že “cenzura je nepřípustná”. V roce 1969 byl nově zřízen Český a Slovenský úřad pro tisk a informace.

Po roce 1968 propukla následná cenzura, což mělo zásadní vliv na tisk, jelikož novináři nyní hojně provozovali autocenzuru, protože se báli psát, aby nebyli poté cenzurováni. Do té doby mohl být článek zastaven, ale nyní hrozilo větší nebezpečí postihů.

Mezi témata knih v seznamech zakázané literatury patřila:

  • politicky závadná beletrie
  • závadná politická literatura : Masaryk, Beneš, Štefánik, informace o čs. legiích
  • politicky závadná literatura pro děti
  • protijugoslávská literatura

Hana Řeháková, kurátorka výstavy Zakázané dějiny (přepis doplňujícího rozhovoru z dokumentu Pavla Reise Zakázané dějiny z roku 1998): „Za komunistů se to jmenovalo střídavě HSTD, ÚPS, ÚTI, ČÚTI, SÚTI, FÚTI, ale slovo cenzura o sobě v životě nepoužili. Toto slovo v komunistickém slovníku nebylo.“

Roku 1990 zákon číslo 86 zrušil okupační zákon číslo 127 ze září 1986 a novelizoval zákon číslo 81 z r. 1966. Byla tak zatím zrušena státní cenzura a obnoven 17. paragraf, který mimo jiné říká, že „cenzura je nepřípustná“.

Problémy a absurdity cenzury minulého režimu

Z cenzury se stalo pejorativum z pádných důvodů. Její výsledky totiž byly občas úsměvné, občas strašné. Byl v podstatě odstartován nepřímý hon na chyby s cílem skoro vždy nalézt něco závadného. V Tomáškově knize se tak setkáváme s těžko pochopitelnými příklady (zpravidla z částečně doslovně citovaných tzv. „denních zpráv“), které dnešní člověk už vůbec nemůže pochopit. Ročně docházelo celkem k tisícům zásahů.

Častým nešvarem v tisku byly nevhodně zalomené nadpisy či jejich umístění poblíž jiných nadpisů apod. Cenzoři se totiž vždy obávali nechtěných asociací. V takové náhodě viděli i záměr a provokaci. Podle Tomáška se vůbec výrazy „provokace“ a „záškodnické“ skloňovaly v denních zprávách velmi často. Příkladem budiž mutace novin Lidová demokracie pro oblast Mělnicko, ve které se v roce 1954 objevily pod sebou články se stejně výraznými nadpisy: „Zakončení Měsíce československo-sovětského přátelství“ a „Mnoho povyku pro nic“, přičemž druhý článek pojednával patrně o inscenaci známého Shakespearova představení. Mezi oba články musel být vsunut jiný.

Dalšími oblíbenými výrazy v denních zprávách byly „naši nepřátelé“ a „zneužití“ něčeho. Mnohé cenzurní zásahy byly odůvodněny tak, že informace z původní podoby článku by „mohly být zneužity našimi nepřáteli“. Konkrétně třeba ve zprávě z 23. prosince 1953 je informace o liberecké mutaci Svobodného slova. Z té byla vyhozena zpráva, že v papírnách v Bělé pod Bezdězem snížili počet úrazů z 565 v prvním čtvrtletí na 296 ve třetím čtvrtletí, tedy cca o 45 %. Ale cenzorům se to zdálo stále málo: „Tato čísla by mohla být zneužita našimi nepřáteli!“. [TOMÁŠEK, str. 23]

Cenzura se stala honem na možné nevhodné výklady. Navíc se občas prováděly násilné změny narychlo, a vznikaly další chyby (například socialismus měl být opraven na komunismus, ale omylem se do tisku dostal výraz kapitalismus…).

Na poli obrazů a fotografií také bujela cenzura. Vedle úsměvných zásahů, kdy na výstavě nebylo vhodné umístění detailu hlemýždě mezi fotografii vzorné pracovnice a fotografii kombajnu, takže se musel převěsit, šlo třeba o roztřídění archivu negativů ČTK, kterých bylo přes milion, na vhodné a závadné.

Dále docházelo běžně k fotomontážím a ořezům. Nejčastěji kvůli výskytu politicky nevhodných osob na fotografii. Zde doporučuji například nahlédnout na některé ukázky na webu: www.totalita.cz/…. Různí lidé se v průběhu let znelíbili režimu, a tudíž byli odstraněni až později, často dokonce u fotografií, které se opakovaně u různých příležitostí publikovaly – pak z nich postupem času lidé doslova mizeli.

V 50. letech se cenzurovalo i parte, hlavně u hrdinů čs. legionářů apod.

Současnost

Jak je to ale s cenzurou v současnosti? Známe ji velmi dobře v její následné podobě. V televizi a časopisech je zakázaná reklama na tabákové výrobky, o státním tajemství se také nesmí volně psát, na mapách nejsou zakreslené některé vojenské prostory, nesmí se zveřejňovat citlivé osobní údaje, výskyt sexuálních témat je v televizi do 22 hodin značně omezen…

To vše je také cenzura. Podle Wikipedie rozlišujeme například cenzuru politickou, vojenskou, morální (tedy například cenzurování lechtivé tématiky přes den, kdy se na televizi dívají děti), podnikovou.

Uvedu nyní několik konkrétních příkladů cenzury, na které dále navážu.

V roce 1995 vyšel v USA (z iniciativy prezidenta Billa Clintona) Communications Decency Act, který měl zamezit neslušným projevům na internetu. Rozvíjející se médium totiž už tehdy ohrožovalo mládež. Zákon v roce 1995 vyšel za účelem ochránit americkou mládež před pornografií a mravním ohrožením prostřednictvím internetu. V podstatě se jedná o akt legálně schvalující cenzuru. Zákon byl posléze stažen. Hlavním důvodem k jeho stažení bylo rozhodnutí nejvyššího soudu pro jeho neústavnost, protože špatně definoval pojem “závadné informace”. Byl proti dodatku k americké ústavě z roku 1791, který zakazuje schvalování zákonů odporujících svobodě projevu, tisku, vyznání a pokojnému shromažďování. Podrobněji je možné si o tomto zákonu přečíst v článku v časopise Ikaros z roku 1998.

Z poslední doby jsou též známé případy cenzury internetu v Číně. Čínské cenzuře napomáhal třeba i Google nebo Microsoft při ovlivňování výsledků vyhledávání nebo smazání blogu čínského novináře, který na něm psal o stávce novinářů ve své zemi.

Bill Gates v únoru k cenzuře internetu v Číně řekl studentům během audience na Standfordově univerzitě: „Z dlouhodobého hlediska svoboda slova zvítězí. Dojde k tomu díky potřebám obchodu. Omezování svobody slova bude omezovat komerční aktivity, proto budou vlivní obchodníci bojovat proti cenzuře. Pokud chce mít země rozvinutou ekonomiku, jednoduše potřebuje uvolnit internet.“ [COMPUTERWORLD]

Na konci února též na pár hodin přestal být dostupný populární server pro sdílení videoklipů YouTube. Prvotním důvodem byla opět cenzura, a to v Pákistánu. Podle webu Pooh Pakistán YouTube.com zakázal v souvislosti s obsahem, který nevyhovuje představě islámských duchovních o vhodnosti a patřičnosti – zejména karikaturám Mohameda. Pakistan Telecom přesměroval DNS záznamy, jenže zásah se z nějakého důvodu přenesl i na světové DNS servery… [POOH]

Obvinění z cenzury se objevují čas od času i u nás. V minulém roce jsme si mohli přečíst o takovém obvinění vůči České televizi. Více viz. článek na iDNES.

Internet přináší velký problém v podobě svobody informací a v dnešní době i velké dostupnosti. Však řekněte, koho z vás by napadlo před deseti lety, že si na počítači budete prohlížet občas jen pár týdnů staré družicové záběry téměř jakéhokoliv místa na Zemi (a to ještě na mnoha místech tak kvalitní, že bez problémů rozlišíte jednotlivá auta a domy)? Google Maps a hlavně desktopová aplikace Google Earth umožňuje úžasné věci, a to i ve volné verzi.

A přesně to vadí mnohým osobám a institucím. Na anglické Wikipedii je v rámci článku o cenzuře uvedeno několik příkladů, kdy někdo žádal Google, aby fotografie nějakého místa ve své aplikaci neposkytoval v takové kvalitě:

  • dřívější indický prezident Abdul Kalam vyjádřil obavy nad dostupností obrázků citlivých míst v Indii ve vysokém rozlišení
  • vláda Jižní Koreji se obávala, že by KLDR mohla zneužít záběry prezidentského paláce a různých vojenských zařízení
  • provozovatel jaderné elektrárny Lucas Heights v Sydney v Austrálii požádal Google, aby též snížil rozlišení obrázků tohoto zařízení, ovšem později svoji žádost zrušil
  • izraelská vláda se také obávala kvality a chtěla snížit kvalitu vyobrazení izraelského teritoria i izraelskými silami okupovaných oblastí
  • rezidence (námořní observatoř) viceprezidenta USA ve Washingtonu DC byla „rozmazána“ (pixelated)

Zkrátka Google se ukazuje být bezpečnostní hrozbou. Ale cenzura map tu byla odjakživa a i u nás se vojenská zařízení do map zakreslují v omezené míře.

Ve filmovém magazínu na portálu Atlasu Filmpub vyšel 18. února 2008 článek: „Upoutávka na Indyho IV je CENZUROVANÁ!“ . Ve stručnosti shrnu: vypuštěný trailer na 4. filmové dobrodružství Indiana Jonese byl cenzurován, ale pouze v americké verzi. Důvodem je, že MPAA (Motion Picture Association of America, která upravuje film rating system) patrně nechtěla, aby upoutávka byla příliš násilná, a proto byly ruským vojákům v upoutávce odstraněny samopaly, kterými na Indiana Jonese a jeho společníka mířili. Tyto úpravy samozřejmě byly provedeny v počítačích, a fanoušci na to přišli jednak porovnáním verzí, ale jednak proto, že kapsa na košili Harrisona Forda vypadá nějak podivně, počítačově, a stejně tak kalhoty jeho kamaráda.

Výše zmíněný případ se bude patrně týkat jen samotné upoutávky, ale známe i zásahy přímo do filmu.

snímek z verze z roku 1982 a snímek z roku 2002 ukazující, že se policistům zbraně změnily za vysílačky

Porovnání verzí “E.T.”

Ve Spielbergově slavném příběhu o přátelství chlapce a mimozemšťana (E.T. the Extra-Terrestrial) byly při vydání k 20. výročí upraveny nejen efekty a přidány nepoužité scény, ale Spielberg nechal policistům pronásledujícím mimozemšťana vyměnit pušky za vysílačky (jak můžete vidět na obrázku). Jistě, že na to má režisér u režisérského sestřihu (director’s cut) právo, ale nic to nemění na faktu, že jde v podstatě o cenzuru. Stará verze už je velmi těžce sehnatelná, takže mladší generace ani o nějaké změně brzy nebudou vědět. Podobně nebudou znát i jakékoliv další „remasterováné“ a vylepšené filmy a seriály, jmenovitě třeba původní trilogii Hvězdných válek, režisérský sestřih prvního filmu Star Trek (The Motion Picture) nebo nepoznají původní verzi seriálu Star Trek z konce 60. let, jejíž efekty jsou nyní předělávány na počítačích (aby seriál mohl vyjít na Blu-ray discích, protože efekty byly dodělávány na menším rozlišení, oproti zbytku materiálu, který je na klasickém filmovém pásu).

Zajímavostí je též článek „Jak se tajily lety do vesmíru“ na iDNES.

To bylo pouze pár ilustrativních a zajímavějších případů, na které jsem při zpracovávání tohoto tématu narazil.

Trocha zamyšelní na závěr

Cenzura je tedy všude kolem nás, ač není zpravidla ani tak nebezpečná a násilná jako za minulého režimu v našich zemích, ani tolik patrná. Že je její téma aktuální nám může naznačit i nedávná aféra na poli žurnalistiky na Slovensku.

Je ale špatné, že se s cenzurou stále potýkáme?

Nelze to posoudit obecně, a tak se dostávám k obligátnímu “jak kdy”. Přičemž i u různých konkrétních případů bychom mohli dlouze debatovat, aniž bychom dospěli k jednoznačné shodě.

Kupříkladu cenzura v zájmu mravní výchovy mládeže – má podle mého názoru význam, ale otázkou je, co cenzurovat. V dnešní době se skoro více cenzuruje sexualita než třeba brutální násilí, což je velmi podivný stav. Za minulého režimu se cenzurovalo obojí dosti tvrdě. Vidět ale dnes, jak někdo rozstřílí jiného člověka nebo dokonce dítě, během vysílání přes den, to mi zrovna jako přínos pádu totality nepřijde. Na druhou stranu úzkostlivě před dětmi tajit vše kolem násilí, zakazovat jim hračky jako pistolky apod. asi také nebude správné. O otázkách kolem sexuality ani nemluvě, na toto téma lze nalézt i zajímavé úvahy sexuologů. Zde by ovšem měla fungovat hlavně autocenzura na základě morálních zákonů společnosti.

Žádosti o cenzuru Google Earth jsou sice pochopitelné, ale otázkou je, jak dlouho je reálné tato data omezovat? Pokrok půjde stále dopředu, bude tedy vůbec možné odepřít většině lidí informace o uspořádání nějakého areálu, nebo se k nim dostanou lehce i bez internetu? To uvidíme.

Vypouštění například vojenských prostorů z prodávaných map mi zase přijde mnohdy zbytečné. Podobá se to cenzurám map z počátků minulého režimu. Vždyť lidé v okolí o takovém objektu zpravidla moc dobře vědí. Pokud tedy jde o střelnici, základnu nebo něco podobného, a ne třeba o utajované letiště v hoře, kterého si všimnete jen když máte štěstí, a zrovna nějaké letadlo přistává nebo vzlétá. Může se totiž naopak stát, že v utajovaném vojenském prostoru nechtěně skončíte, což se mi skutečně přihodilo v západních Čechách před 7 lety, kde území označené jen řídce umístěnými cedulemi zakazujícími vstup není vyznačeno v mapě…

Cenzura je samozřejmě pochopitelná i v případě citlivých podnikových údajů. Je to přirozené nezveřejňování informací, které není potřeba zveřejnit a mohly by firmu jakkoliv znevýhodnit. Stejně tak chápu ochranu osobních údajů, i když začít tajit rodné číslo, když jste ho předtím dali již tolika subjektům, není příliš efektivní. A kuriózní je, že si vaše rodné číslo může kdokoliv přečíst, pokud se dostane k daňové složence, kterou jste například platili daň z nemovitosti, na ní ho totiž zpravidla udáváte jako variabilní symbol.

Vhodnější by asi bylo zvolit nějaký nový identifikátor, který by občané skutečně využívali jen pro úřední záležitosti apod.

Dostávám se tak k obsahu internetu jako takového. Ten by nemělo být možné svázat cenzurou už z jeho podstaty. Je pravdou, že v krátkém časovém horizontu tomu tak asi opravdu je, i když případ YouTube a zásahu Pákistánu vyvolává řadu otázek. Ovšem i informace, které by měly být utajeny se takto mohou nějakou dobu šířit, než se podaří vlivné osobě či instituci zasáhnout a docílit případné smazání dané stránky či textu (tedy hlavně v případě, kdy jde o nelegální obsah).

Objevují se také kritické hlasy, že na diskusních fórech a chatech panuje často velká cenzura… Podle definice by se dalo mluvit o následné cenzuře, ale správce fóra má právo mazat dle svého uvážení nevhodný obsah, ač jde o subjektivní jednání. Vždyť je správcem nebo majitelem stránky, a tak stejně jako vás do kina nepustí se psem, musíte se podřídit pravidlům daného webu. Nikdo vás přece nenutí na stránky chodit. Ale nikdo vám smazáním vašeho příspěvku zpravidla neupírá možnost napsat člověku, na jehož příspěvek reagujete, přímý (soukromý) vzkaz, nebo svůj názor hlásat jinde. Nemluvě o nutnosti bránit se před útoky neslušných návštěvníků a vandalů.

Musíme si tedy uvědomit, že svoboda slova neznamená absolutní potírání jakékoliv cenzury, tedy že bychom mohli opravdu svobodně šířit cokoliv. To zmiňuje i Flemming Rose (editor kulturní rubriky dánského deníku Jyllands-Posten) ve své glose. A dosti záleží na tom, zda se pohybujeme na veřejném prostoru nebo v soukromí. Na veřejnosti má právě cenzura i autocenzura větší význam.

A s cenzurou souvisí též zákon na ochranu osobnosti. Pochybuji, že by mnoho lidí chtělo, aby si třeba kdokoliv mohl natočit jejich chování poté, co byli značně opilí, či v jiné nedůstojné situaci, a pak jej šířil po internetu. Tady jistou dávku cenzury jistě uvítáme…

Podle mého názoru je tedy cenzura nedílnou součástí našich životů, pokud žijeme ve společnosti, a nikoliv na pustém ostrově… Ovšem naším cílem by mělo být cenzurování co nejvíce omezit na nezbytné minimum.

Zdroje

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *