Na počátku bylo splachovadlo (povídka)

„Děti, mám pro vás novou hračku!“ zavolal Otec poté, co dorazil domů z práce. Jakmile se kolem něj jeho potomci seběhli, postavil před ně balíček.

Děti ani nečekaly, než jim to bude povoleno, a hned s nadšením začaly trhat papírový obal. Jejich oči zářily zvědavostí, tváře hořely vzrušením. Cáry papíru létaly po místnosti.

Konečně byl dárek rozbalený a na svět se vyklubalo malé terárium. Zevnitř na Děti vrhal zvědavé pohledy neznámý živočich. Jeho vzhled je okamžitě pobavil.

„Ten je srandovní!“ zvolalo některé z Dětí vesele.

„A umí hodně grimas,“ radostně ohodnotilo jiné.

„Na rozdíl od většiny ostatních chodí po dvou nohách, zatímco ruce používá k manipulaci s věcmi,“ poučil je Otec.

„Jako ta opice, ale ta je víc chlupatá!“ zasmálo se další Dítě.

„Jenže je nějak smutný,“ pravilo starostlivě jiné a mělo pravdu. Tvoreček po prvotních projevech zvědavosti již jen seděl, sehnutý se svěšenou hlavou, a skoro nejevil známky života.

Ovšem Otec, ku překvapení Dětí i nového domácího mazlíčka, vytáhl z tašky skleničku s mladou družkou a pustil ji do terária. Smutný sameček celý rozkvetl, radost z něj takřka doslova tryskala.

„Tak se dobře bavte,“ vyzval Otec své Děti a již se chystal nechat jim nové přírůstky domácnosti napospas. Pak se ovšem zarazil a dodal: „A nezapomeňte! Musíte se o oba dobře starat, aby poslouchali a nezdivočeli.“

Sameček exotického zvířete si samičku po dlouhou dobu jen láskyplně prohlížel. Poté opatrně přišel blíž, aniž by ale přestal obezřetně sledovat veškeré její pohyby. Sice nešlo o kudlanku, u které by mu hrozilo smrtelné nebezpečí, přesto byla jeho ostražitost na místě. Samičky tohoto živočišného druhu umí být velmi zrádné a nevypočitatelné.

Sbližování obou živočichů však vypadalo nadějně, mladičký přírůstek do terária byl pro samečka zjevně přitažlivý.

„Ale on si s tou samičkou povídá! Vůbec se na ni nevrhl jako ostatní zvířata,“ náhle podotklo jedno z Dětí zklamaně.

„Máš pravdu, a jí se to dokonce líbí!“ přitakalo jiné.

„To jsou divná zvířata. Nelíbí se mi,“ přidalo se další.

„Už mě nebaví,“ zaznělo místností.

„Mě taky ne!“

„Fuj!“

Mezi Dětmi se šířily nejrůznější výrazy nelibosti.

Pak první z Dětí navrhlo: „Pojďte, najdeme si lepší!“

„Anó!!!“ ozvalo se sborově.

Pak už to šlo ráz na ráz. Slovo dalo slovo, „šplouch“ dal „šplouch“, následovalo zatáhnutí za splachovadlo a spláchnutí do kanálu bylo dokonáno.

„Sbohem,“ bylo slovo, kterým Děti obdařily svého krátkodobého domácího mazlíčka na počátku jeho nového, divokého života ve stokách.

Zítra jim Otec nejspíš přinese další hračku. Ta bude třeba zábavnější…

Snad jim příští stvoření vydrží mnohem déle. A Děti snad nedopustí, aby zdivočelo, jako to právě spláchnuté do kanálů tohoto Světa. Do kanálů, které se staly jeho novým domovem. Domovem po vyhnání z rajského klidu skleněného terária s cedulkou nadepsanou:

 

„Člověk“.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *