Třicet osm procent úspěchu (povídka)

Lok na posilněnou, skleničku odložit vedle klávesnice a znovu se soustředit…

 

Přeskočila díru v podlaze a instinktivně překontrolovala, že nevytrousila svěřené poselství. Netušila, co obsahuje, ale jejímu kamarádovi velmi záleželo na tom, aby jej nosila při sobě, dokud nepotká toho, komu je určeno.

Zaslechla podezřelý šramot, a tak zrychlila, bohužel přehlédla ztrouchnivělé prkno v podlaze a…

 

Žuch!

Pisatel vyskočil od počítače a otočil se.

Před ním stála sličná tmavovláska v upnutém oděvu, krajně nepraktickém pro prolézání starých chrámů a jeskyní. Vlasy do copu, krátké tričko a šortky – vypadala přesně tak, jak si ji představoval a jak ji okopíroval podle populární postavy ze série počítačových her.

Dívka zmateně vzhlédla k neporušenému stropu a pak pohledem zhodnotila byt autora laciné literatury.

V šoku škytl.

Ona rychle tasila jednu z pistolí za opaskem svých velmi krátkých šortek.

„Kdo jste?!“

Středně starý muž něco zachraptěl, pak si odkašlal a celý zpocený odpověděl: „Hm, ten, kdo tě porodil, Lauro…“ Zrudl. „Teda napsal…“ Polkl. „Jak se zdá.“

„Bezva, taťko,“ sklopila archeoložka zbraň, ale zůstala ve střehu, „a co tu jako dělám?“

„Ehm…“ Muži zaskočilo, jak se mu v mysli rozehrály ty možnosti… „No, hledáš obsidiánový diamant z templářského pokladu…?“

Rozmáchla rukama. „To je tak pitomý název… Jak může být diamant z obsidiánu?! To jsou pořád výpravy za absurdními artefakty s tak nesmyslným historickým pozadím. Chceš mi jako říct, že za to můžeš ty?!“ Přistoupila k němu a šťouchla ho do hrudníku pistolí.

„N-no… já si to pozadí jen tak vymýšlím… Hm, stejně jako celé tvoje… dobrodružství.“ Ztěžka dosedl do svého otočného křesla, hlaveň stále na prsou. „Jsi přece moje postava.“

„Tak to bych teda neřekla…“ Poplácala ho po jeho pivním břichu.

Přeletěl její štíhlé tělo od hlavy až k patě a nesměle dodal: „Literární postava.“

„Chceš jako říct, že jsem výplod tvojí chlípné mysli?“

„No, jo… Ech, teda… T-tady, podívej, právě ti píšu… další scénu.“ Opatrně palcem ukázal za sebe na monitor.

Vysportovaná dívka pohlédla za jeho hlavu a přečetla si první odstavec.

„Vidíš?“ ozval se nesměle.

Nevnímala, místo toho se přes muže natáhla, vlasy do copu si přehodila přes záda a uchopila myš. Zatímco autora jednou rukou stále držela pistolí v šachu, druhou posunovala text na monitoru.

Potil se a zíral na její vyvinuté poprsí, které pod khaki trikem čnělo přímo do jeho obličeje. Snažil se zahnat otázku, která ho v nitru sžírala – zdalipak má tu sexy černou podprsenku jako v Egyptě…

„Takže ty jsi fakt ten magor, co mi pořád házel tak nemožné úkoly?!“ zeptala se, když proletěla právě rozepsané dobrodružství.

„Ale jinak by to lidi přece nečetli!“ namítl spisovatel.

„A kdo to proboha kupuje?“

„Hlavně mládež… Taky proto ty pestrý obálky…“ Ukázal na hromadu paperbacků ve vitríně. „A mohla… bys prosím už tu zbraň vrátit do pochvy…,“ zatřásl hlavou, „…pouzdra?“

Dívka zlehka pokrčila rameny, odstoupila a pistoli schovala.

On do sebe zatím hodil zbytek vína. Usoudil, že by to chtělo něco silnějšího, ale když nic jiného není zrovna po ruce…

Pak si ale na něco vzpomněl: „M-máš na opasku tu placatku?“

Jedovatě odpověděla: „Mám všechno, jak sis mě stvořil!“

Polkl. „Všechno…?“

„Všechno.“

Natáhl dychtivě ruku. „A směl bych… se podívat…?“

„Beze všeho.“ Hodila po něm placatku, ale trefila ho do čela.

„Au!“

„Sorry… To máš holt za ty škorpióny v posteli na Sibiři.“ Zavrtěla hlavou. „Taky taková pitomost…“

Rychle vyšrouboval závit, lokl si pálenky a pak si kovovou nádobu přitlačil na bouli. Byl rád, že ho kdysi napadlo dát Lauře do výbavy alkohol. Pro případ nouze… Kdyby bylo potřeba něco vydesinfikovat.

„Aha,“ ušklíbla se.

Střelil po ní: „Co aha?“

„Už vím, kde se berou ty hovadiny, na které narážím na všech svých výpravách.“

Nechápavě se na ni podíval.

Ukázala na placatku: „No…, jak často se tak posilňuješ?“

„Jen občas…“

„Jenom, když píšeš, viď?!“

„A-ale to za to…, s tím nemá nic společného! Vždyť ty si taky během akce občas lokneš pro uklidnění…“

„No, jo, ale kdo sedí u klávesnice a nutí mě chlastat?! Ty do mých příběhů promítáš svoje touhy!“

Autor se nesouhlasně posilnil.

„Tuší vůbec tvoje manželka, jak si to užíváš, když mě můžeš spoutat?“

„Ale to… To je přece nesmysl,“ zarděl se, za což částečně mohla i stoupající hladina alkoholu v krvi.

„Jó?! A proč mi nepřátelé vybírají takové exotické polohy, co? Máš štěstí, že netočíš filmy, to by se žena divila, kdyby viděla, jak mi pak třeba vyčuhuje spodní prádlo.“

„To není pravda.“

„Tak ať to posoudí ona. Kdypak přijde, už je odpoledne, ne?“

Spisovatel ztuhl. Teprve teď mu došla závažnost situace. „Proboha, co budu dělat?!“

„Napiješ se,“ mávla pohrdavě k placatce.

Muž uposlechl.

„Takhle řešíš problémy často, viď?“

Mlčel.

„Nechceš mi to napsat do příštího ujetého příběhu? Třeba až mě bude šílený hrobník zaživa pohřbívat na opuštěném ostrově, tak ho poprosím, aby počkal s házením hlíny, než si loknu…“

Pousmál se: „Fajn, možná to občas trošilinku přeháním.“

„Trošku?! A jak by se líbilo tobě, kdybys furt musel prolejzat antické stoky nebo podobná opuštěná místa, kde se to najednou začne hemžit hromadou neschopných agentů, nájemných vrahů nebo zapomenutých nacistů? A přestaň se tak přiblble křenit!“

Když se zasněně uculoval dál, sebrala mu placatku.

„Já už se nechci honit za nesmyslnými poklady a při tom se vždycky střetnout s nějakým pitomcem, kterého je hračka přelstít. Co já bych dala za důstojného nepřítele!“

„Zas je takhle lehce pobli…,“ spěšně si zacpal pusu, škytl a pak pokračoval: „…lehce pobiješ.“

„To je fajn napoprvé, podruhé, ale ne po stopadesáté!“

Sklopil zrak a přemýšlel. Po chvíli se ozval: „Ale tentokrát byl ten příběh rozehraný slušně…“

„Jasně, najít zakouřený diamant a předat komusi neznámému vzkaz… Neprozradíš mi aspoň, pro koho je?“

Za jeho lačného pohledu si sáhla do výstřihu a pak vytáhla staře vypadající obálku.

„Mimochodem zkus své ženě navrhnout, ať si také něco schovává mezi prsa, uvidíme, jak dlouho to vydrží.“

Polkl naprázdno, s chutí by se zase napil. Zběžně mrknul na vzkaz v její ruce a pak odpověděl: „No… Lauro… Já to vlastně… neznám… Ani nevím, co je v tom dopisu, čekal jsem na pěknou…, ehm, slušnou inspiraci…“ Upřel na ni dychtivý pohled. V hlavě mu hučelo.

Povzdechla si: „Mohl bys přestat na mě tak čumět? Takovéhle inspirace jsi měl už myslím dost.“

„Ech… Pardon, nemůžu… spustit oči z tvých… škyt… zbraní.“ Olízl si nervózně ret. „Pistole, cop… všechno ti to hrozně sluší… jak jsem si to vysnil.“

Laura zakroutila hlavou: „Já moc dobře vím, kam doopravdy koukáš…“

„A ty se divíš?“ vmetl jí. „Ženská, to je pro chlapa opojná múza, pro jeho ego, která mu ho zvedne, až se cítí volný jako pták…“ Při těch slovech se vyškrábal na židli a rozpřáhl paže.

Povýšeně k němu vzhlédla.

„Pak se stanu třeba kolibříkem… Ne, lidi jako já potřebují většího… možná kondora…“

„Hele, ožralo, nech těch ptákovin a slez dolu, než sebou sekneš.“ Zamávala mu před očima psaním. „Na tohle jsi v tom opojení už zapomněl, co?“

S obtížemi zaostřil na obálku a pak se po ní natáhl, jenže zapomněl, kde stojí. Zamával rukama, jako by to byla křídla, a pak ji zavalil.

Laura hlasitě vzdychla, jak jí vyrazil dech svým panděrem.

„Mno… Musel jsem si najít příčinu, jak navázat fyzický kontakt,“ konstatoval suše, když si uvědomil, že ho na hrudi tlačí její přednosti.

Podíval se jí do očí, jejich obličeje se ocitly nebezpečně blízko. V místnosti nastalo ticho, atmosféru narušoval jen alkohol z jeho dechu.

„Neslyšel jsi to?“ přerušila náhle intimní chvíli. „Jako by ve dveřích zarachotil klíč…“

Rychle vyskočil, ale místo aby se postavil, upadl na zadek. „Jo…,“ přikývl nakonec. „Možná máš asi pravdu. Nejspíš je fakt to pití blbý nápad. Moc nebezpečný.“

Laura mlčky s úšklebkem vstala.

Natáhl k ní ruku se slovy: „Pomůžeš mi?“

„Beze všeho, kde máš své zásoby? Budou pryč, ani nemrkneš.“

„Myslel jsem zvednout, z podlahy…“ Zamával zdviženou pravicí.

„Ok, platí,“ usmála se a pomohla mu zpátky na nohy. Vzápětí ale nasadila nekompromisní výraz.

Pokusil se něco namítnout, ovšem ona mu nedala šanci. Jen se autoritativně zeptala, kde má alkohol, a pak mu nakázala, ať se jde pořádně napít vody.

 

Když se cítil o chlup lépe, i když se mu hrozně motala hlava, Laura ho informovala, že všechna vína a další alkohol skončily u popelnic před domem.

Slabě zaúpěl, ale přešel to.

„Tak, a za kterou knihou stojí tvoje nouzová rezerva?“ zaútočila.

Nechápavě se na ni podíval.

„No někdo jako ty bude mít určitě někde schovanou lahvinku. A kde jinde než v knihovně?“

„Jo aha, tak to řeknu jasně, ne?“ Udělal pár opatrných kroků k počítači a zamumlal: „Za Zabijákem.“ Přitom otráveně mávl za sebe.

„Čím?“

„Zolovým!“

Pousmála se. „Tak přece jen máš smysl pro humor, a ne jen pro trapné hovadiny.“ Pak zpoza románu v knihovně vytáhla lahev becherovky. „Fajn, bylo mi ctí. Budu doufat, že odteď mě budou čekat jen samé zajímavější, příjemnější, a hlavně inteligentnější výpravy. Co si o tom myslíš, můžu být optimista?“

„Zkusím to…, se na to podívat.“

„To bych ti radila, jinak tě zas budu muset navštívit. Třeba tvoji ženu bych potkala moc ráda.“

„Ne!“ vykřikl a narovnal se. „Ano, budu se snažit, dám si záležet! Užiješ si pěkné zážitky.“ Vstal a opřel se rukama o židli. „Jak se teď ale vlastně dostaneš zpátky?“

„Nemám zdání, třeba by stačilo, kdybys pokračoval v tom příběhu.“

Kývl a svalil se zpátky na židli. Položil prsty do základní polohy na klávesnici a začal zírat do monitoru.

Trpělivě čekala.

Napsal pár slov plných překlepů, ale pak je stejně všechna zase smazal.

Začala si prohlížet, co má vlastně všechno v knihovně.

Protřel si oči a prohrábl vlasy a pak opět jen civěl na obrazovku.

„Než tě něco napadne, já se zatím u vás v koupelně taky osvěžím, jo? “

Sotva slyšitelně zavrčel na souhlas a dál upřeně sledoval blikající kurzor v textovém editoru.

Z koupelny se brzy začalo ozývat sladké pobrukování. Rozptylovalo ho to.

Pak se ale Laura připomněla: „Měl by sis pospíšit, představ si – co kdyby mě tu potkala tvoje žena nahou…?“

Rychle zavrtěl hlavou, zatnul zuby a přivřel oči v nesmírném soustředění.

Trvalo to ještě chvíli, ale pak konečně začal psát smysluplnou souvislou větu. Uprostřed bušení do klávesnice vítězoslavně zvolal: „Už budu!“

„Tak pozdravuj svou drahou polovičku!“

Dopsal větu popisující, kam se dívka propadla, a zachytil, jak pobrukování přešlo v krátké vyjíknutí. Pak nastalo ticho.

Odšoural se ke koupelně, opřel se o dveře, aby nabral rovnováhu, a pak nesměle zaklepal. Když se nikdo neozýval, vstoupil dovnitř.

Místnost byla prázdná, jen na zemi se povalovala lahev bylinného likéru a na poličce nad umyvadlem byla opřená zašlá obálka s poselstvím. Zrychlil se mu tep zvědavostí, doufal, že ho ve zprávě čeká nápad k rozepsanému příběhu. Něco, co by použil pro vyvrcholení.

Popadl poselství, rozlomil pečeť a začetl se do něj:

 

Drahý pane spisovateli,

 

rád bych Vás požádal, abyste přestal psát své příběhy pod vlivem alkoholu, protože se v takto stvořeném světě nedá žít. Vaše nápady občas nemají hlavu ani patu. Neuplyne týden, aby Laura nenadávala, jaký nesmyslný úkol opět dostala. Zakládá si na svých znalostech, ale to, s čím ji konfrontujete, naprosto odporuje historickým a kulturním pramenům o té které civilizaci, jejíž artefakty zrovna hledá.

Velmi mi na Lauře záleží a přál bych si, abyste ji tak netrápil. Mám ji rád a nemůžu už dál snášet, jak je kvůli Vám nešťastná.

Moc Vás tedy prosím, dopřejte Lauře důstojnější náplň života, dejte si víc záležet!

Pokud byste s tím měl problém, věřím, že Vám naše příští návštěva pomůže…

 

Překvapený autor Lauřiných příběhů zamyšleně odložil vzkaz, rychle se podíval na obálku a přečetl si nápis: „Tomu, kdo ovládá tvůj osud“.

Ano, přesně tak to na začátku příběhu napsal, ale nenapadlo ho, že se to dá vztáhnout i na něj. Jeho hrdinku však ano.

Pak se mu do hlavy začaly vkrádat nové nápady. Opatrně dovrávoral k počítači, opřel se v židli, zavřel oči a zasnil se.

Lauřin nejlepší kamarád a kolega má s jeho hrdinkou postranní úmysly. Pravda, zdá se, že počestné, ale nikdy ho tenhle podtext nenapadl.

Jak tak uvažoval, přemohla ho ospalost. Uvědomil si to až teprve, když uprostřed spánku spadl ze židle a vzbudil se.

Otřepal se a pocítil náznak kocoviny. Ale zároveň byl plný nadšení ze své nové inspirace. Konečně ho ve snu přišla navštívit Múza s nějakým použitelným nápadem.

A přitom si toho mohl všimnout už dávno. Ve všech příbězích by našel náznaky, že Lauru její přítel miluje. Jak mohl být tak slepý…

Tak tedy románek. Není to nic originálního, ale mohlo by to dodat šťávu dalším příběhům – trocha mileneckého špičkování během akce, rivalita, žárlivost na muže, se kterými Laura musí jednat…

Tohle se musí zapít! Zvlášť po takovém divném snu.

Sice si nepamatoval, proč by nosil becherovku do koupelny, ale nezabýval se tím, otevřel ji a pořádně si lokl.

Následně celou dávku vyprskl do vany, když na šňůře na prádlo spatřil podprsenku, ve které Laura onehdy mezi pyramidami vyklepávala ze svého skromného oděvu písek po bouři.

 

Manželku ten večer při příchodu nepřekvapili bezdomovci u popelnic, kteří na ni přátelsky volali a mávali lahví becherovky, obložení hromadou dalších nápojů. Už jednou u nich její muž prováděl průzkum pro reálie nějakého příběhu.

Zaskočilo ji spíše jeho chování. Po večeři se jí jen tak nezeptal, jak bylo v práci, aniž by ji pořádně vnímal, a pak ji nezavalil šílenostmi, které ten den vymyslel Lauře do příběhu. Ne, tentokrát se na ni obrátil s žádostí o pomoc.

Chtěl s ní probrat, jak by měl Lauřin kolega vyznat mladé archeoložce lásku a co nejoriginálněji ji požádat o ruku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *